Vyměřený čas

Poslední týden tohoto měsíce (podotýkám, že jsem měla dovolenou) jsem si přišla jako bych jela v autě. Jen s tím rozdílem, že jedu tak zhruba 170km/h a nejmíň třikrát jsem se v tom autě převrátila. Taky znáte ten pocit, kdy vše utíká tak strašně rychle a vy absolutně nic nestíháte? Povím vám, co všechno jsem během té jízdy postřehla 👀

Pamatujete si na film "Vyměřený čas" s Justinem Timberlakem a Amandou Seyfried v hlavní roli? Vše se točilo kolem peněz a času. Pokud jste ani jedno neměli, byli jste...víte kde. V mém případě se jedná zejména o ten čas. Někdy si říkám, že bych dala všechno co mám za trochu času navíc. Nezdá se to, ale vše utíká tak strašně rychle. Den ode dne, měsíc od měsíce, rok od roka. I když máme času každý stejně a jeho rychlost se nemění, ani pokud přejedete do jiného města, nemohu si pomoci, ale když jsem jinde než v Praze, jako kdyby najednou vše plynulo tak nějak pomaleji..

𑁦 Plán sem, plán tam. Já vlastně nic nestíhám!

Do Ústí nad Labem, kde jsem se narodila a donedávna žila, už moc nejezdím. Opravdu jen výjimečně když chci vidět babičku nebo můj girl´s gang a přátelé. Konečně jsem si opět udělala čas po dlouhé době (nebo lépe řečeno - konečně jsem si mohla dovolit si ten čas udělat) a uspořádala jsem sešlost s těma mýma nejlepšíma jak já říkám "životníma lidma" - přátelé, kteří mě provázejí životem už od mala. Jako vždy tohle dělám s nadšením a stejně tak jako vždy jsem opět klela, že jsem se do toho pouštěla, protože je rok od roku těžší něco takového pořádat. Ano, s ironií a vtipem přiznávám, ten čas letí všude úplně stejně. A každý už máme své vlastní životy, své vlastní cesty. A bude hůř.. Počkejte, až přijdou děcka. Ale to zatím není náš případ, díky bohu.

Vše je stejné a přitom tak jiné. Tam, kde bývaly lavičky, už dávno nejsou. Tam, kde stromečky startovaly svůj růst, dnes stojí obrovské aleje. A město je divočejší nebo nudnější? Nemůžu se rozhodnout, ale svou návštěvu jsem si každopádně užívala. Hlavně z toho důvodu, že jsem časově nemusela nic řešit. Jediné oč jsem stála, bylo vidět všechny mé lásky - jeden večer pohromadě. Nakonec se to poštěstilo. Stálo to všechno za to!

Děkuju, holky! Mám Vás z celýho srdce všechny moc ráda! 😻

Jednu lekci mi přeci jen tahle dovolenka nadělila. Vyslechla jsem si od blízké osoby nemilou věc: „Verčo, nemysli si, že když po půl roce přijedeš z Prahy, že si z Tebe každej dřepne na prdel..," řekla mi do telefonu vytočeně a já jí to se slzami v očích položila. Šlo o to, že jsem se chtěla vidět s nejlepší kamarádkou každý den po dobu svého "pobytu". V tu chvíli se ve mě pral vztek a smutek. Pak ale nastalo jedno velké uvědomění. A za ty já jsem vždycky ráda.

Ano, opravdu jsem si myslela, že když po tak dlouhé době přijedu a předesílám svou návštěvu s dostatečným časovým odstupem dopředu, že si ten čas udělají. Pravdou je, že udělali, ale já chtěla víc. A v tu chvíli to prostě nešlo, protože VZTAH. Věc, která u mě není momentálně na denním pořádku, ale to neznamená, že to mají ostatní stejně. Uklidnila jsem se a přemýšlela o tom, co se právě stalo. Uvědomila jsem si, že dřív, když jsem taky setrvávala ve vztahu, jsem se chovala úplně stejně. A v téhle situaci bych udělala nejspíš to samé.. Proto vztek hned vystřídalo porozumění a vyříkání si věcí narovinu. Nakonec vše dopadlo přesně tak, jak mělo. Viděly jsme se dostatečně a probraly všechno možné a za to velké díky, D., jsi láska, v každý situaci! 💋

Celou dobu, co jsem byla v UL jsem byla v lihu 😂 tomu člověk prostě nezabrání, když slaví shledání po dlouhé době. Hned druhý den po návratu z UL jsem jela s kamarádem do Karlových Varů, ale o tom podrobně až v dalším článku 😊 A hned další den další akce a pak zase na stáž do televize a já nestíhám tohle, nestíhám támhleto a už to bylo. Únavu jsem se snažila zlikvidovat kávou. A né jednou! Bývaly doby, kdy jsem měla hromadu času (i tady v Praze) a nevěděla, co s ním. Ale přitom zjišťuju, že mám tolik práce, tolik koníčků, tolik známých a přátel, se kterými mohu trávit čas, že občas nezbývá nic jiného, než mezi nimi volit. Je tolik věcí, co chci v životě stihnout!

Ráda si vše plánuji - na dny, na hodiny, ale potom, když nestíhám, tak začnu být otrávená, že to nejde podle plánu, že jsem chtěla tohle udělat a tohle jsem slíbila apod. Přesně tak jsem to měla teď nedávno. Chtěla jsem stihnout tolik věcí v jednom dni, že to bylo až nemožné. Nevím, zda je to tím, že jsem si vzala k srdci větu "Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední..." nebo mě prostě baví se tímhle způsobem hecovat. Každopádně občas uvádím sama sebe do stresových situací a to není dobře. Takže v tu chvíli nastává hluboký nádech a výdech a moment vylučovací metody - začnu přemýšlet, co je pro mě větší prioritou, i když se jedná třeba jen o pitomé fitko. Prostě je to, co mě baví a má to určité místo a určitou funkci v mém životě. Třeba teď naposledy jsem se začala v duchu rozčilovat kvůli tomu, že jsem už dlouho nic nenapsala. Přitom mám v hlavě tolik věcí, o kterých bych chtěla napsat. Holt jsme opět u toho - prioritu měly jiné věci, které jsou důležitější. Navíc člověk musí umět také odpočívat. Ale u toho si nejsem jistá, že to ještě vůbec umím 😂.

Abych to vše shrnula - nakládejte se svým časem s rozvahou, věnujte ho lidem a věcem, které za to stojí. Na druhou stranu nestagnujte na místě! Věci se za vás neudělají sami 😉